Strašlivé vojsko

1 Ať na Sionu troubí polnice,

na mé svaté hoře poplach vyhlaste!

Všichni obyvatelé země ať se třesou,

neboť přichází Hospodinův den!

Ano, blíží se

2 temný a chmurný den,

den zahalený soumrakem!

Jako se úsvit rozlévá po horách,

blíží se veliká a mocná armáda,

jaká odpradávna nikdy nebyla

a navěky už nebude žádná podobná:

3 Před nimi sžírající oheň,

za nimi plamen plápolá.

Před nimi zem jak zahrada Eden,

za nimi zpustošená pustina –

uniknout není kam!

4 Napohled se podobají koním,

řítí se vpřed jak oři váleční.

5 Rachotí jako jízda s vozy,

skáčou přes horské vrcholy.

Hučí, jako když slámu hltají plameny,

jako mocné vojsko seřazené do bitvy.

6 Před nimi se chvějí národy,

ve tváři blednou zděšením.

7 Řítí se vpřed jako vojáci,

jako hrdinové útočí na hradby;

směru se drží každý z nich,

ze své dráhy se neodchýlí.

8 Jeden do druhého nevráží,

každý sleduje svůj cíl,

a i když na obranu narazí,

neřídne jejich šik.

9 Na město se vrhají,

řítí se na hradby,

šplhají na domy,

vnikají okny jako zloději.

10 Před nimi země třese se

i samo nebe se musí chvět;

slunce a měsíc zatmí se

a zmizí záře hvězd.

11 Hospodin sám pak burácí

v čele své armády;

jeho tábor je obrovský,

řipraven plnit jeho rozkazy.

Veliký, vskutku hrozný je Hospodinův den!

Kdo jej může snést?

Roztrhněte svá srdce

12 A proto ještě teď, praví Hospodin,

vraťte se ke mně celým srdcem svým,

s postem, pláčem a truchlením!

13 Roztrhněte svá srdce,

a ne pláště své,

k Hospodinu, svému Bohu, vraťte se;

je přece milostivý a soucitný,

nesmírně trpělivý, velmi laskavý

a který od zla upouští.

14 Kdo ví? Třeba se rozmyslí, pohnut lítostí,

a požehnání nám zanechá,

aby zas byly moučné oběti a úlitby

pro Hospodina, vašeho Boha.

15 Ať na Sionu troubí polnice,

vyhlaste půst,

všechny svolejte!

16 Shromážděte lid,

posvěťte shromáždění,

sezvěte starce,

shromážděte děti

i malé kojence.

Ženich ať vyjde z ložnice

a nevěsta ze svého pokoje.

17 Kněží, kteří Hospodinu sloužíte,

plačte mezi síní a oltářem!

Proste: „Ušetři, Hospodine, svůj lid,

nevydávej posměchu své dědictví,

ať nejsou pořekadlem pro pohany!

Proč se má říkat mezi národy:

‚Jejich Bůh? Co je s ním?‘“

Hospodin se slituje

18 Hospodin se pak rozhorlí pro svou zem

a nad svým lidem se slituje.

19 Hospodin svému lidu odpoví:

„Hle, posílám vám obilí,

víno a olej do sytosti!

Nevydám vás už nikdy víc

posměchu mezi pohany.

20 Severní vojsko od vás vyženu

daleko na vyprahlou pustinu –

jeho přední voj do Moře mrtvého,

zadní pak do Středozemního;

a vzejde z něho smrad a puch.“

Ano, on vykonal věci veliké,

21 neboj se, země, jásej a raduj se!

Hospodin vykonal věci veliké,

22 ať už se nebojí polní zvěř!

Širé pastviny zas budou zelené,

stromy ponesou své ovoce

a fíkovník s révou vydají užitek.

23 Synové Sionu, jásejte,

v Hospodinu, svém Bohu, se radujte,

neboť vám dá déšť, jak se patří,

vylije na vás liják vydatný,

podzimní i jarní, jako dřív.

24 Tvá humna budou plná obilí,

tvé lisy budou tonout ve vínu a oleji.

25 Nahradím vám roky, jež sežraly kobylky,

larvy, ponravy i housenky –

mé veliké vojsko,

které jsem na vás vypravil.

26 Budete jíst a jíst až do sytosti

a jméno Hospodina, svého Boha, velebit,

toho, jenž pro vás koná zázraky:

Můj lid už navěky nedojde potupy!

27 A tehdy poznáte, že já jsem v Izraeli,

že váš Bůh jsem já, Hospodin,

a žádný jiný není.

Můj lid už navěky nedojde potupy!