1 Kéž bys mi býval rodným bratrem,

z prsou mé matky kojeným!

To bych tě na potkání směle políbila

a nikdo by se na mě za to nezlobil.

2 Vést bych tě mohla, odvést si tě

do domu své matky, své rodičky.

Kořeněným vínem opojila bych tě,

moštem z granátových jablek svých.

3 Jeho levice pod hlavou mou

a pravicí by mě objímal.

4 Zapřísahám vás, dcery jeruzalémské,

neprobouzejte, nerozněcujte lásku,

dříve než sama bude chtít!

5 Kdopak to z pouště přichází,

se svým miláčkem v objetí?

Pod jabloní jsem tě vzbudila,

tam, kde tě počala matka tvá,

tam, kde počala tvá rodička.

6 Jak pečeť na srdce si mě vtiskni,

jak pečeť, co nosíš na paži.

Láska je silná jako smrt,

vášeň neúprosná jako hrob.

Její plameny šlehají

žárem nejprudším.

7 Lásku neuhasí spousty vod,

neodplaví ji říční proud.

Kdo by lásku chtěl za celé jmění pořídit,

jedině by se zesměšnil!

8 Sestřičku malou máme,

ještě je bez prsou.

Co s naší sestrou uděláme,

až námluvy jí započnou?

9 Je-li hradbou,

cimbuří stříbrné na ní postavíme,

je-li však branou,

zatarasíme ji deskou cedrovou!

10 Já hradbou jsem

a prsy mé jsou věže.

Očima až na mně spočine,

bude spokojen.

11 Vinici měl Šalomoun v Baal-hamonu

a tu vinici pronajal vinařům.

Za její úrodu každý z nich

odvádět musel tisíc stříbrných.

12 Má vinice je ale jenom má!

Měj si, Šalomoune, ten tisíc svůj –

dvě stě z něj musíš dát hlídačům!

13 Ty, jež prodléváš v zahradách,

mí druhové touží uslyšet tvůj hlas.

Kéž ho uslyším právě já!

14 Pospěš, můj milý!

Srnci či kolouchu se podobej

na horách koření!