Chci mluvit se Všemohoucím

1 Job na to řekl:

2 „Opravdu, vy jste ti praví

a moudrost vymře s vámi!

3 I já však mám rozum tak jako vy

a nejsem v ničem za vámi,

to přece každý ví.

4 Jsem ale k smíchu i svému příteli:

‚On volá k Bohu, ať mu prý odpoví!‘

Jsem k smíchu: ‚Hle, spravedlivý a poctivý!‘

5 Spokojený člověk pohrdá neštěstím:

‚Kopanec tomu, kdo se potácí!‘

6 Stany nájezdníků naplňuje klid,

ti, kdo popouzejí Boha, jsou v bezpečí,

jako by Boha v ruce drželi.

7 Jen se ptej dobytka, ať tě poučí,

ptáci na nebi ti to povědí;

8 anebo promluv se zemí, ať tě poučí,

ryby v moři ti to prozradí:

9 Neví snad jeden každý z nich,

že je svou rukou učinil Hospodin?

10 V jeho ruce je život každého tvora,

je v ní dech každého lidského těla.

11 Což neumí ucho rozlišovat slova,

jako umí jazyk pokrm ochutnat?

12 Náleží moudrost jenom kmetům,

patří rozumnost k dlouhému věku?

13 Bůh – ten má moudrost a také moc,

patří mu prozřetelnost a rozumnost.

14 Co zboří, se nedá postavit,

koho uvězní, nelze propustit.

15 Když zadržuje vody, sucho přichází,

a když je vypustí, zemi pustoší.

16 Jemu patří síla i schopnosti,

jeho je podvedený i podvodník.

17 Velmože svléká donaha,

ze soudců umí blázny udělat.

18 Králům rozpíná opasky,

bedra jim obtáčí provazy.

19 I kněží svléká donaha,

dávné opory strhává.

20 Odebírá slovo zkušeným,

starce zbavuje soudnosti.

21 I přední muže vystavuje hanbě,

odzbrojuje i statečné.

22 Odkrývá hlubiny temnoty,

na světlo vyvádí, co bylo v příšeří.

23 Rozmnožuje národy a pak je ničí,

dává jim rozmach a pak je rozhání.

24 Vůdce lidu on o rozum připravuje,

nechá je bloudit v pustotě bez cíle.

25 Bez světla tápají v temnotě,

nechá vrávorat je jako opilce.