1 Smrtelník z ženy zrozený

má jen pár dnů – a plných trápení.

2 Jako květ vzejde a uvadne,

jako stín prchne, nezastaví se.

3 Přesto však z něho oči nespouštíš

a k soudu s tebou hopoháníš.

4 Kdo umí nečisté v čisté obrátit?

Ani jediný!

5 Ty jsi mu spočítal jeho dny,

počet měsíců jsi mu odměřil,

dal jsi mu meze, jež nesmí překročit.

6 Odvrať svůj pohled, nech ho být,

ať si užije život jako nádeník!

7 Strom, ten má aspoň naději:

Když bude poražen, znovu vyraší,

nic nezastaví jeho výhonky.

8 I kdyby jeho kořeny v zemi zpuchřely,

i kdyby jeho kmen v prachu tlel,

9 jen ucítí vodu, vypučí zase,

jak mladý stromek větve vyžene.

10 Člověk však zemře a klesne bezvládně,

naposled vydechne – a kam se poděje?

11 Jako se vypařuje voda z jezer,

jako potok vyschne a vyprahne,

12 právě tak člověk lehne a nevstane;

dokud trvá nebe, neprobudí se,

nic nepřeruší jeho sen.

13 Kéž bys mě jen schoval v hrobě,

kéž bys mě ukryl, než pomine tvůj hněv,

a určil chvíli, kdy na mě vzpomeneš!

14 Když člověk zemře, copak ožije?

Po všechny dny své těžké roboty

čekal bych na chvíli té úlevy!

15 Zavolal bys a já se ti ohlásil,

po díle svých rukou by ses roztoužil.

16 Ačkoli teď mé kroky počítáš,

pak už bys na můj hřích nečíhal.

17 Do měchu zapečetil bys mé přestupky

a moje viny přikryl bys.

18 Jako se však hora na prach rozdrolí,

jako se balvan z místa odvalí,

19 jako voda omílá kamení,

jako příval půdu odplaví –

takto ty bereš člověku naději!

20 Když ho napadneš, navždy odchází,

strnou mu rysy a ty ho propouštíš.

21 O slávě svých dětí pak neví nic,

nedozví se ani, zda budou nicotní.

22 Jediné, co cítí, je bolest v těle,

v duši oplakává jenom sám sebe.“