1 Pro předního zpěváka.

Žalm Davidův.

Ty mě, Hospodine, zkoumáš,

ty mě znáš.

2 Ty víš, jak sedám a jak vstávám zas,

už zdálky rozumíš mým myšlenkám!

3 Sleduješ, jak chodím i jak uléhám,

všemi mými cestami se zabýváš.

4 Ještě než mi přijde slovo na jazyk,

ty už to, Hospodine, všechno víš!

5 Zezadu i zpředu jsi mě obklopil,

svou dlaň jsi na mě položil.

6 Takové poznání je nad mé chápání –

je příliš hluboké, na to nestačím!

7 Kam bych byl unikl před duchem tvým?

Před tvojí tváří kam bych se skryl?

8 Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty,

kdybych si ustlal v podsvětí – i tam jsi!

9 Kdybych si oblékl křídla jitřenky,

kdybych se usadil za mořem dalekým,

10 i tam by mě vedla ruka tvá,

tvá pravice by mě držela!

11 Kdybych si řekl – Snad pohltí mě tma,

až světlo kolem mě noc vystřídá –

12 tobě nebude temná ani tma,

noc jako den ti záři dá,

tma bude pro tebe světlu podobná!

13 Mé nitro zformovals ty sám,

v lůně mé matky jsi mě tkal.

14 Chválím tě za tvá díla ohromná,

za to, jak podivuhodně jsem udělán

a že mou duši tak dobře znáš!

15 Jediná z mých kostí ti nebyla ukryta,

když jsem byl vskrytu formován,

když jsem byl hněten v zemských hlubinách!

16 Můj zárodek tvé oči viděly,

všechno jsi zapsal do knihy –

dny, jež mi byly určeny,

než začal první z nich.

17 Jak jsou mi drahé, Bože, tvé myšlenky,

je jich tak mnoho, že nejdou vypočíst!

18 Kdybych je počítal, než písku je jich víc;

budu zas s tebou, až se probudím!

19 Kéž bys už, Bože, zabil ty ničemy –

„Odstupte ode mě, vy vrahouni!“ –

20 Když mluví o tobě, je to rouhání,

tvé jméno zneužívají nepřátelé tví!

21 Nemám snad, Hospodine, k tvým sokům nenávist?

Nehnusím si ty, kdo na tebe útočí?

22 Naprostou nenávistí nenávidím je,

mými nepřáteli stali se!

23 Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé,

poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej!

24 Zjisti, zda držím se cesty škodlivé,

a cestou věčnosti mě veď!