Copak se tě mohu vzdát?

1 Když byl Izrael ještě dítětem,

zamiloval jsem si jej;

tehdy jsem povolal

svého syna z Egypta.

2 Čím jsem je ale volal víc,

tím více ode měodcházeli pryč –

baalům přinášeli oběti,

modly uctívali kadidly.

3 Já jsem Efraima učil chodit

a nosil jsem je v náručí;

oni však uznat nechtěli,

že jsem to já, kdo je uzdravil.

4 Táhl jsem je provazy lidskosti

a lany milování.

Byl jsem jim tím, kdo nadnáší

jho, které nosí na šíji;

skláněl jsem se k nim,

abych je nakrmil.

5 Nevrátí se snad do Egypta?

Asýrie jim bude kralovat!

Protože se odmítli vrátit ke mně,

6 v jejich městech bude řádit meč;

roztříští jejich závory,

jejich úmysly pohltí.

7 Můj lid se rozhodl ode mě odvrátit;

i když k Nejvyššímu volají,

nepozvedne je vůbec nic.

8 Copak se tě, Efraime, mohu vzdát?

Mohu tě, Izraeli, vydat napospas?

Copak s tebou jak s Admou naložím?

Zachovám se k tobě jako k Cebojim?

Srdce se ve mně obrací,

v nitru jsem pohnut lítostí.

9 Nevykonám svůj prudký hněv,

nevydám znovu Efraima záhubě.

Jsem přece Bůh, a ne člověk,

jsem Svatý uprostřed tebe –

nenavštívím tě už děsem.

10 Půjdou za Hospodinem

řvoucím jako lev.

Až zazní jeho řev,

jeho děti rozechvěle přispěchají od moře.

11 Přispěchají z Egypta jako rozechvělí ptáčci,

z asyrské země jako holoubci

a já je k nim domů navrátím,

praví Hospodin.