Duše zůstává hladová

1 Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem a která těžce doléhá na lidi:

2 Bůh někomu dopřeje bohatství, jmění i slávu, takže mu v životě nechybí nic, nač si vzpomene. Bůh mu však nedovolí těch věcí užít – nechá je užívat někomu cizímu. Jak je to marné a bolestné!

3 Kdyby měl člověk třeba sto dětí

a dožil se velké spousty let,

kdyby však v životě nezakusil štěstí

a nakonec neměl ani hrob,

pak říkám, že i potracené dítě

je šťastnější než on!

4 Přišlo nazmar a ve tmě zmizí,

jeho jméno zůstane skryto v tmách,

5 nevidí slunce a o ničem neví,

narozdíl od něj má ale klid.

6 Kdyby ten člověk žil dvakrát tisíc let,

kdyby však štěstí nezažil –

což všichni tamtéž nemíří?

7 Veškeré pachtění má nasytit lidská ústa, duše však přesto zůstává hladová.

8 Jakou má výhodu moudrý před hlupákem? K čemu je chudákovi, že ví, jak se chovat před lidmi?

9 Lepší je, co je vidět očima, než to, za čím duše utíká. I to je však marnost a honba za větrem.

10 Vše, co se děje, už bylo pojmenováno, dávno je známo, jak na tom člověk je – s tím, kdo je silnější, nemůže soupeřit.

11 Čím více slov, tím větší marnost! Co z toho všeho člověk má?

12 Kdo ví, v čem spočívá lidské štěstí v těch pár dnech marného života, který pomine jako stín? Kdo člověku poví, co se bude dít pod sluncem, až on tu nebude?