Než slunce zhasne

1 Pamatuj na svého Stvořitele,

dokud jsi ještě mlád,

dříve než přijdou zlé dny a roky,

o kterých řekneš: Nemám je rád!

2 Dřív než ti slunce zhasne

tak jako světlo měsíce a hvězd

a než se obloha znovu

temnými mraky zatáhne.

3 Strážcové domu se tehdy rozechvějí,

udatní mužové se přikrčí,

prořídnou řady těch, jež v mlýnku mlely,

ty, jež vyhlížely z oken, se do tmy ponoří.

4 Tehdy se zavřou dveře do ulice

a mlýnek zvolna umlkne,

budeš se probouzet šveholením ptáků,

všechny písně však budou zastřené.

5 Tehdy se člověk začne bát výšek

a každá cesta hrozbu znamená,

mandloň rozkvete bílým květem,

příliš těžká je i kobylka

a všechna chuť se ztratila.

Člověk odchází do věčného domu,

ulicí krouží truchlící.

6 Pamatuj na svého Stvořitele,

dřív než se přetrhne stříbrná šňůra

a zlatá mísa než se rozbije,

dřív než se roztříští džbán nad pramenem

a kolo u studny se rozláme,

7 než se prach vrátí do země, kde býval,

a duch se vrátí k Bohu, jenž ho daroval.

8 Marnost nad marnost, řekl Kazatel, všechno je marnost.

Epilog

9 Nejenže byl Kazatel moudrý – svému vědění také učil prostý lid. Vyslechl, zkoumal a také upravil mnohá přísloví.

10 Kazatel hledal výstižná slova a sepsal poctivé a pravé výroky.

11 Slova mudrců jsou jako bodce,

sbírky výroků jsou hřeby zatlučené –

všechny pocházejí od téhož Pastýře.

12 Cokoli je navíc, toho se varuj, synu. Píše se tolik knih, že to nebere konce, a přílišné bádání člověka unaví.

13 Zde je souhrn všeho, co jsi slyšel: Měj bázeň před Bohem a plň jeho přikázání – vždyť to je pro člověka vším.

14 Bůh bude soudit vše, co se děje, i to skryté, ať už to bylo dobré anebo zlé.