Můj Vykupitel žije

1 Job na to řekl:

2 „Jak dlouho budete mou duši trápit

a svými řečmi mě ubíjet?

3 Hanobíte mě už aspoň po desáté –

nestydíte se mě urážet?

4 Pokud jsem opravdu v něčem pochybil,

do mé chyby vám není nic.

5 Pokud se chcete povyšovat nade mne

a moji potupu proti mně obracet,

6 pak vězte, že Bůh mi ublížil –

to on na mě hodil svoji síť!

7 Hle, volám: ‚Násilí!‘ a nikdo se neozve;

křičím o pomoc, a právo nikde.

8 Cestu mi zazdil – neprojdu,

na mé stezky vrhl temnotu.

9 Mou čest ze mne strhl jako plášť

a korunu mi z hlavy sňal.

10 Boří mě ze všech stran, dokud nezajdu,

mou naději vyvrací jako strom z kořenů.

11 Svým hněvem srší proti mně

v domnění, že jsem jeho nepřítel.

12 V jednom šiku útočí jeho armáda,

proti mně vrší dobývací val,

můj stan obléhají kolem dokola.

13 Mým vlastním bratrům mě odcizil,

moji známí se ke mně neznají.

14 Příbuzní i přátelé mě nechali,

zapomněli na mě

15 i hosté mí.

I mé služebnice mě mají za cizince,

dívají se na mě jako na vetřelce.

16 Když zavolám sluhu, vůbec se neozve,

jakkoli úpěnlivě prosím jej.

17 Můj dech je odporný i mé manželce,

hnusím se své vlastní rodině.

18 Pohrdají mnou i mládenci –

jen co se objevím, nadávají mi.

19 Spřízněným duším jsem odporný,

moji milovaní mě zavrhli.

20 Nejsem nic než kost a kůže,

zbyly mi jen holé dásně.

21 Smilujte, smilujte se, vy mí přátelé,

vždyť Boží ruka bije mě!

22 Musíte s Bohem na mě pořádat ten hon,

nemáte ještě mého masa dost?

23 Kéž by má slova byla sepsána,

kéž by jak nápis byla vyryta

24 olovem a rydlem železným,

kéž by je navždy vytesali do skály!

25 Můj Vykupitel žije, to jedno vím,

a že nakonec se nad prachem postaví.

26 I kdyby ze mě kůži sedřeli,

já ve svém těle Boha uvidím.

27 Já ho uvidím vlastníma očima,

ne někdo cizí, ale já –

srdce mi touhou umírá!

28 Jenže vy říkáte: ‚Jak ho přistihnem?

Příčina věci je přece v něm.‘

29 Vy sami ale meče bojte se,

vždyť mečem trestá hněv,

a tak soud sami poznáte.“