1 Pošlete beránky vládci země

ze Sely u pouště

na horu Dcery sionské.

2 Moábské dcery jsou při arnonských brodech

jak vyplašené ptáče z hnízda vyhnané.

3 „Poraďte se a rozhodněte –

zastiň nás jako noc v pravé poledne!

Ukryj běžence, nezrazuj vyhnance!

4 Moábští běženci ať pobudou u tebe,

dej jim útočiště před zhoubcem!

Násilí totiž pomine, zhouba přestane

a utlačovatel zmizí ze země.

5 Tvůj trůn tehdy bude upevněn láskou

a v Davidově stanu na něm usedne

soudce, jenž bude věrně hledat právo

a spravedlnosti včas dosáhne.“

6 Slyšeli jsme o Moábově pýše,

o jeho pýše nezměrné,

o jeho pýše, zpupnosti a zlobě –

jeho chlubení je však falešné!

7 Proto ať Moáb kvílí nad Moábem,

ať všichni kvílejí;

nad rozinkami z Kir-charešet

bědujte – ach, tak zdrceni!

8 V Chešbonu totiž pole zvadla

tak jako v Sibmě vinná réva.

Vládci národů zdupali její ratolesti,

které až k Jaezeru sahaly,

které se dříve vinuly až k poušti

a jejíž výhonky se množily,

až mořeobjaly.

9 A proto oplakávám révu Sibmy,

tak jako pláče celý Jaezer;

svými slzami tě smáčím,

Eleale a Chešbone,

vždyť nad tvou sklizní i vinobraním

tvůj výskot umlkne!

10 Zmizelo veselí a jásot v zahradách,

na vinicích přestal zpěv a zábava.

Víno v lisu už nikdo nešlapá

a všechen výskot je ten tam.

11 Mé srdce jako loutna nad Moábem lká,

mé nitro pro Kir-cheresnaříká.

12 Až se Moáb ukáže na své výšině,

namáhat se bude zbytečně;

půjde se modlit do své svatyně,

ale nic nezmůže.

13 To je slovo, které Hospodin o Moábu vyřkl už dříve.

14 Nyní však Hospodin praví toto: „Za tři roky, jako by ty roky počítal nádeník, bude sláva Moábu potupena a celý ten ohromný dav se zmenší na nepatrný a ubohý pozůstatek.“